V 18. století používalo rakouské jezdectvo ve velké míře střelných zbraní, od čehož však bylo v budoucnu bohužel upuštěno, neboť převládal názor, že hlavní síla jezdectva spočívá v náhlých prudkých útocích se šavlemi v rukou.

Zásady vedení útoků spočívali v postupném zrychlování od pomalého cválání až k prudkému trysku, když plné rychlosti bylo dosaženo asi 80 kroků od nepřítele, kdy byl trubačům dán povel troubit "Alarm". V ten moment důstojníci tasili šavle a křičeli povel "Marš, marš !", načež vojáci rovněž tasili šavle nad hlavy.

Podle výroku generála Macka, bylo jen minimum pluků, pokud vůbec nějaké, které dokázali v roce 1789 společně operovat v rychlém cvalu, aniž by mezi nimi nevznikl zmatek.

Hlavním taktickým prvkem stále zůstával division o dvou eskadronách, když byly v praxi používány spíše dvě útočné řady, než předpisové tři řady.

Dále platilo, že se má jezdectvo vždy jak jen to bude trochu možné, chovat maximálně ofenzivně a útočit v řadách s doporučenými 12 kroky mezi jednotlivými divisiony. Vojáci nesměli po zastavení nechat nepřítele zaútočit, každý útok musel mít boční krytí, nařízení také kladlo důraz na udržovaní záloh za všech okolností.

Rychlost útoku měla být upravena buď z kroku na cval, nebo z klusu na mírný trysk tak, aby se koně zbytečně moc nevyčerpali před dosažením plného trysku, který měl být zahájen 80 kroků před střetem s nepřítelem. Ačkoli se ukázalo stále více, že útoky v kolonách jsou účinnější, ( tuto taktiku úspěšně používalo francouzké jezdectvo, když útočilo v kratších, ale několik řad hlubokých tvarech ), mělo rakouské jezdectvo stále nařízeno útočit v mělkých a roztažených řadách. Větším nedostatkem byla absolutní absence instrukcí pro společné útoky více pluků najednou.

Tento fakt však prakticky nikdy nevyšel najevo, neboť bylo rakouské jezdectvo vyšším velením špatně nasazováno ve více méně nekoordinovaných zanedbatelných útocích osamělých pluků, nebo dokonce jen divisionů a eskadron. Na vině těchto rozhodnutí byly požadavky velitelů pěchoty, kteří se obávali útoků nepřátelského jezdectva a trvali na přímé podpoře vlastního jezdectva. Jezdectvo tak postupně ztrácelo roli rozhodujících nezávislých útočných sil, což se mnohokráte osvědčilo v časech vlády Marie Terezie, a stalo se pouhým podpůrným prvkem pěchoty.

Tento fakt silně vynikl za tažení proti francouzům v r. 1809, kdy se značně snížila jejich bojová účinnost. I když bylo rakouské jezdectvo vyšším velením špatně nasazováno, stále se ukazovalo jako velmi schopné.

Náležité reputaci se těšili hlavně husaři a to nejen pro jejich elán, ale hlavně pro jejich nekompromisní přístup. Baron Marbot byl například znechucen dvěma útoky Szekelerských husarů na francouzké "vlajky příměří", nebo vraždami francouzkých vyslanců u Rastattu v roce 1799 a zničením francouzké delegace za branami Vídně v roce 1809. Přesto se však nepřátelé shodovali v respektu před vysokou profesionalitou rakouských jezdeckých pluků a pochvalovali je.